|
| |
|
|
Výklad novozákonní perikopy M+21.1-9 optikou intertextuality a teorie recepce
Konupková, Kateřina ; Lukeš, Jiří (vedoucí práce) ; Beneš, Jiří (oponent)
Bakalářská práce se věnuje problematice intertextuality v kontextu biblistiky, a to konkrétně v souvislosti s exegezí perikopy Matouš 21,1-9. Skládá se ze dvou hlavních částí. První část popisuje termín intertextuality jako takový, jeho vznik, chápání tohoto pojmu různými autory a jeho aplikaci v biblických studiích. Na představených typech intertextuality je komparativním způsobem dokázána její problematika. Tuto část popisují kapitoly 1 a 2. Druhá část se soustředí na konkrétní exegezi Matoušovy perikopy 21,1-9. Tuto část popisuje kapitola 3. Skrze biblickou exegezi jsou nastíněné intertextuální vztahy mezi Starým a Novým zákonem, k čemuž jsou využity konkrétní biblické pasáže. Mým záměrem je skrze výklad těchto biblických pasáží dokázat, jak se autor Matoušova evangelia snaží specifickým způsobem přesvědčit své čtenáře o Ježíšově mesianismu s použitím právě těchto intertextuálních metod.
|
|
| |
|
| |
|
|
Ze zákona otročení, z evangelia svoboda v Gal 4, 21-31.
Boháčik, Jaroslav ; Brož, Jaroslav (vedoucí práce) ; Matějec, Tomáš (oponent)
Cílem diplomové práce je podat ucelený výklad alegorické perikopy o Hagar a Sáře jako představitelkách dvou odlišných smluv (Gal 4,21-31) ve vztahu k celkovému kontextu a teologickému poselství Pavlova listu. Úvodní kapitola pojednává všeobecně o listu apoštola Pavla Galatským se zřetelem na jeho původ, důvod a místo sepsání, adresáty, klíčové teologické důrazy a strukturu. Stěžejní částí této práce je jazyková a literární analýza výše uvedené perikopy včetně exegeze. Tato kapitola se blíže zabývá rétorickými aspekty a nástroji, které Pavel v epištole používá, a to i s ohledem na dobové tendence v judaismu konfrontovaného s helénistickým světem. Analyzovanou perikopu zasazuje do kontextu listu Galatským jako celku a dále reflektuje intertextuální dimenzi užití příběhu z knihy Genesis včetně přímé citace (Gn 21,10) i odkazu na knihu proroka Izajáše (Iz 54,1). Smysl perikopy objasňuje hned následující verš (Gal 5,1), který je klíčem k jejímu správnému čtení: tím je svoboda křesťana v Kristu.
|
|
|
Kulturní vlivy ve filmových dílech Quentina Tarantina
KAVKA, Vojtěch
Diplomová práce se zabývá kulturními vlivy ve filmech Quentina Tarantina. Zkoumá uspořádání, podobu a vzájemnou provázanost těchto vlivů. Zdroje, jimiž se Tarantino inspiroval, jsou uchopeny jak z pozice samotných výroků režiséra, tak i teoreticky se zaměřením na problematiku intertextuality a mezitextového navazování. Tvůrčí záměr a styl filmaře je prezentován na jednotlivých příkladech filmových scén, pasáží či celých příběhů přítomných v Tarantinově filmovém světě. Současně jsou analyzovány inspirační zdroje jeho filmových děl prostřednictvím rozkrývání jednotlivých tvůrčích vrstev a hledány vazby na další filmy, jiná umělecká díla nebo kulturní místa.
|
|
|
Shakespearean Themes in the Works of Oscar Wilde
Řehounková, Andrea ; Charypar, Michal (vedoucí práce) ; Kudlová, Klára (oponent)
Ve své diplomové práci se budu věnovat využití Shakespearovy tvorby Oscarem Wildem a vlivu, který měla na jeho vybrané texty. Zvláštní pozornost bude věnována Obrazu Doriana Graye, Portrétu Pana W. H. a eseji Pravda masek, která patří mezi Wildovu nejranější dochovanou tvorbu. Pokud jde o metodologii, práce bude pojata intertextuálně, a to zejména na základě koncepce uměleckého vlivu zpracované Haroldem Bloomem v jeho Kánonu západní literatury, popř. v dalších publikacích. William Shakespeare je Bloomem popsán jako střed západního kánonu, k němuž se souhlasně či polemicky vztahují mladší autoři včetně Wilda a jeho současníků - viktoriánů, ale též Joyce apod. Práce též podle potřeby může využívat komparatistických postupů. Oscar Wilde ve svém psaní bohatě intertextuálně odkazuje ke hrám a poezii Williama Shakespeara. Zároveň Shakespeare ovlivnil Wilda i v jeho osobním životě, mj. v soudních projevech při svém procesu na něj Wilde činil reminiscence, ale také když se angažoval při otevření Shakespearova památníku. Cílem mé práce je zmapovat vnímání postavy Williama Shakespeara Oscarem Wildem a odlišnost jeho přístupu k Shakespearovi ve srovnání s tradiční viktoriánskou perspektivou. Rozborem jeho textů a veřejných projevů chci sledovat, v čem se Oscar Wilde shoduje a rozchází s tradiční viktoriánskou...
|
|
|
Principy internetových memů
Hřib, Matěj ; Řehořová, Irena (vedoucí práce) ; Gvoždiak, Vít (oponent)
Diplomová práce se zabývá internetovými memy a jejich kulturou. Představuje a rozpracovává pět principů memů, kterými jsou reapropriace, multimodalita, kolektivismus, rezonance a šíření. Memy vznikají apropriací již existujících mediálních obsahů, ze kterých "pytlačí" významy i výrazový materiál a brikolážovitě ho využívají. Význam proto vytvářejí intertextuálně a práce na ně aplikuje starší teorie literární intertextuality. Podoba memů je obvykle multimodální, kombinují mody obrazu a textu nebo videa a hudby. Výklad popisuje ustálené designy textových, obrazových a video memů. Kolektivismus se v kultuře memů projevuje v existenci ustálených šablon, ze kterých jsou vytvářeny jednotlivé instance. Znalost šablon a jejich využití může fungovat jako druh subkulturního kapitálu, který uživatelé používají pro vymezení se vůči mainstreamu. Rezonance memů zakládá nejčastěji na humoru a osobní identifikaci se zprávou. Memy nutně nesdělují referenční informace, ale mají afektivní význam. Rezonance a participativní povaha memů napomáhají jejich šíření, které v kultuře memů hraje stejně důležitou roli jako tvorba a recepce. Klíčová slova internetové memy, internetová kultura, multimodalita, intertextualita, remix, participativní kultura, šiřitelná média
|
|
| |
|
|
Nošení ozdoby jako performativní akt
Stündlová, Barbora ; Fišerová, Michaela (vedoucí práce) ; Ivan, Michal (oponent)
Pojem nebo fenomén performativity se v různých podobách nebo termínech vyskytuje v mnoha studiích humanitních věd, především v druhé polovině 20. století. Zasahuje do lingvistiky, filosofie myšlení, naratologie, genderových a kulturních studií a dokonce i do epistemologie a etiky. Nejprve se pojem performativity objevil ve filosofii a lingvistice spolu s teorií řečových aktů J. L. Austina, který rozlišil konstativní akty a akty performativní. První typ popisuje situaci, druhý svým pronesením situaci vytváří. J. Derrida pak upozorňoval, že realizace řečových aktů a komunikace nejsou vůbec samozřejmé a že závisí na performování, které udržuje jejich status a identitu. J. Derrida dále ukazuje, že se performativita neprojevuje pouze na literárním poli; říká například, že performativní je i zákon, v tom smyslu, že nastoluje sám sebe řečovým aktem. M. Foucault se zase zabýval rolí performativity v rámci sociálně uspořádané tělesnosti a subjektivity. Performativita jazyka a diskurzu je zásadní i v práci J. Butlerové, která mimo další navazuje na M. Foucaulta nebo J. Derridu a popisuje mechanismy ustavování genderové subjektivity a tělesnosti. Dokládá, že tělo vzniká současně skrze jazykové pojmenování, které rozvrhuje. Butlerová tedy popisuje proces rodové diferenciace jako něco s povahou performativních...
|
host ::
RSS.